JAK SE SMÍŘIT S PROKRASTINACÍ

Wikipedie tvrdí, že: Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví.

Definice z výše zmíněné Wikipedie zní trochu strašidelně, tedy hlavně ta slova „výrazná a chronická“. Když jsem si výklad tohoto slova přečetla poprvé, docela jsem se vyděsila, protože já prokrastinuji, opravdu, každý den. A přiznám se, že často, tedy spíš většinou, to dělám ráda. A jak tvrdí wikipedie, tak vlastně vědomě ohrožuji své duševní zdraví.

Teď by mě zajímalo, kolik z vás je na tom stejně já.

Trošku tady nastíním, jak vypadá taková ta má prokrastinace.

Když sedím u počítače a odpovídám na emaily nebo třídím fotky, retušuji zakázky, tak jsem neustále připojena online k internetu. To vede k tomu, že na shozené liště vidím upozornění z facebooku, které vždycky po nějaké chvilce prohlídnu a tak se dostanu do víru nových příspěvků, které si prohlídnu.

A většinou jsou k ničemu. Chodí mi do emailu spamy, které někdy vapadají zajímavě, takže mám potřebu si je otevřít a přečíst nebo někdy i prokliknout na odkazující web. Většinou jsou taky k ničemu.

Při tomto zdánlivě nevinném surfování často zahlédnu něco, co mi připomene, že jsem se chtěla podívat na to a na to, objednat to a to a nebo najít na google něco určitého. Protože tyto myšlenky neudržím delší dobu, musím jednat okamžitě.

Takže se pak stane, že během např. 15 až 30 minut vyřeším, co jsem potřebovala. V drtivé většině případů se po této akci vracím k fotografiím a snažím se udržet pozornost a neodbíhat.

Jsou dny, kdy s tím nemám problém, ale pak jsou dny, kdy s tím prostě problém mám. To se pak po zhruba jedné až tří vyretušovaných fotkách vracím do kolečka – fb – mail – google.

Tolikrát jsem si říkala, že je to špatně nastavený systém, že musím mít větší vůli a že kdybych neprokrastinovala, tak bych toho stihla víc.

Já nevím, možná to je pravda, ale bohužel, já to nejspíš nikdy nezjistím, protože jsem naopak zjistila, že tohleto kolečko ( a to do toho nepočítám – zvoní pošťák, doprala pračka, dosušila sušička, mám hlad, jdu si udělat jídlo, píše kamarádka, atd.) mi vyhovuje. Prostě mě to udržuje jaksi „v kondici“. Jakobych si takto krátkodobě odpočinula a pak zase aspoň chvíli makala na 100%.

Ano, vydržím sedět u počítače bez odbíhání jinam i 8 hodin a udělat tak moře práce a mám pak z toho opravdu dobrý pocit, ale nedokážu to každý den. Takže jsem se s tím smířila.

A víte jak to je, že sdílený problém, je menší problém? Tak tady to funguje na 100%. Nevím, jak u jiných profesí, ale co vím, tak většina fotografů se s tím setkává každý den.

Jednou jsem u jedné světoznámé fotografky četla její odpověď na dotaz, jak dlouho ji zabere edit jedné zakázky po nahrání klientovi do galerie. Odpověděla, že většinou x až x hodin, záleží na tom, jak často hraje Candy Crush Saga 🙂