JE TVŮJ SEN VE SKŘÍNI?

Jak to myslím?

Zavři oči. Co vidíš? Je tam tvůj SEN.

Každý z nás má ten svůj. Ale ne každý z nás ho žije.

PROČ? 

Je to jednoduché. Sny bývají v našich myslích často nedosažitelné mety. Cesta k  nim je dlouhá a většinou plná překážek a nepříjemných pocitů. A do toho se nám nechce. A proto sníme…jaké by to bylo, kdyby… To je totiž ta příjemná fáze.

Ale…někteří lidé tvrdí, že měli sen a že ho právě teď žijí.

Jak je to možné?

Protože to, co dál následovalo za tou představou v jejich  hlavě, už nevidíš. Nebo nechceš vidět.

Tito lidé by ti řekli, že to byla nelehká cesta. Že museli udělat mnoho výstupů ze své komfortní zóny. Že často padali a  občas si říkali, jestli má cenu ještě vstát? Ale protože si chtěli na svůj sen sáhnout, protože ho chtěli zhmotnit, tak věděli, že se musí sebrat a jít dál, i když už je bolí nohy a pořád nevidí cíl.

Ten cíl je totiž často za tou zatáčkou, kterou máš před sebou a díky ní ho ještě nevidíš.

A tady to spousta lidí vzdá. A uloží svůj sen do skříně. Občas kolem ní projde, nakoukne dovnitř, jestli tam pořád je, trochu otře prach, ale tím to často končí. A za čas zase. Pořád dokola.

Jednou, potkáš někoho, kdo měl stejný sen jako ty. A ten někdo si ho splnil. A ty se přistihneš, že jen stojíš, zíráš a závidíš. Závist není špatná emoce, je to přesně ta emoce, která tě může dostat tam, kam chceš. Pokud totiž závidíš něco, znamená to, že bys to chtěl/a také. Pokud chceš být například fotograf, nejspíš nebudeš závidět právníkovi jeho práci.

Pokud to vidíš jasně tak, jak to píšu, tak se k té skříni vrátíš a svůj sen vytáhneš na světlo.

Ty totiž víš, že nechceš, aby sis za pár let řekl/a, že už je pozdě a že jsi promarnil/a svůj sen.

Jak to všechno vím? Říkáš si, to jsou zase jen takové ty řeči o mindsetu a podobně.

Vím to, protože akutálně svůj sen žiju. Měla jsem ho už před pár lety a říkala jsem si, že to já nikdy nezvládnu, že je to moc náročné a není to pro mě. Ale pořád jsem kolem něj chodila a představovala jsem si, jaké by to bylo kdyby…

A tak jsem šla a udělala kroky. Vstoupila jsem do programu, jednoho, který byl můj velký výstup z komfortní zóny a za rok do druhého, který byl pro mě velkou investicí. Spojila jsem jejich nabité vědomosti dohromady a dnes vím, že mě oba programy posunuly mílovými kroky vpřed.

Možná si řekneš, že bych tam asi stejně jednou došla, jen později…Víš co? Čím dál víc si myslím, že ne, protože až teprve prostřednictvím nich jsem zjistila, že na to mám, že to zvládnu a že tento sen je přesně pro mě. Že je můj a já ho chci žít. A udělám pro něj vše. No a kdyby to náhodou nevyšlo, tak vím, že jsem udělala maximum.

Život je krátký, je to otřepané klišé, ale je to fakt.

Tak jdi a začni svůj sen žít hned. Teď.