CO NEFOTÍM (NEBO JAK TO VLASTNĚ CELÉ JE)

V podstatě pořád kolem sebe slyšíme, jak jé důležité mít při focení svůj vlastní styl, podle kterého si nás klienti vybírají.

A tím pádem by každý měl fotit podle sebe, ale zároveň bychom měli zvládnout fotit především pro ně, pro klienty. Tak, aby byli spokojení oni a nakonec i vy.

Musím říct, že se zdá, že to je věc téměř neslučitelná.

Pokud klient uvidí v mém portfoliu fotky v určitém stylu a líbí se mu, znamená to, že má stejný vkus jako já a tedy v momentě kdy přijde, očekává ode mne přesně takové fotky. Tím pádem se mi nestává, že by přišel s úplně  jiným požadavkem.

Ale občas, velmi zřídka, ale přece jen, se stane, že přijde klient, který mou práci zná a i přesto by rád měl fotky takové, kterých by se ode mne nedočkal, pokud by si o ně neřekl. A tady vás v jeden moment postaví před věc, kterou si musíte v sobě vyřešit.

Dokážu tohle vyfotit? Bude se mi to líbit? Budu u toho dost kreativní když nevím jak to vlastně „uchopit“? Chci to vůbec vlastně fotit?

Začnu asi od poslední otázky, jeslti to vůbec chci fotit?

Záleží na konkrétní situaci: pokud ten klient chce fotografie pouze takové, s kterými se neztotožňuji, resp. neumím je fotit, tak se mi to fotit nechce a klienta slušně odmítnu s tím, že tohle není moje parketa a necítila bych se v tom a pak by nejspíš nevznikly dobré fotky.

Pokud ale klient chce nafotit např. 80% fotografií v mém stylu a zbývajících 20% je jeho nápad a touha, tak proč ne. Většinou zákazníka upozorním, že při těch 20% bude muset být hodně konkrétní a nenechávat to na mně, protože tohle prostě „nevidím“. Ještě se mi nestalo, že by s tím měli problém, naopak, vřele to uvítali, protože tak vlastně byli i oni sami sobě autorem svých fotek.

Když budu upřímná, tak v době minulé, pokud by mne o tohle klient požádal, tak bych asi nevyhověla ani těmi 20%. Měla jsem určitou dobu představu, že vše musí jít pouze ze mě. Dnes, když se na to podívám zpětně, tak mi to přijde trošku egoistické – já budu spokojená na 100%, ale klient na 80%? Uznejte.

Ve finále, kdo si odnáší hotový produkt? Klient. A odnáší si pouze 80%. Teď, jak je to černé na bílém, tak to vypadá najednou jasněji a to samozřejmě nechci! Chci, aby byl klient především spokojený, aby se někdy vrátil, doporučil mě svým známým.

Pokud se teď už někdo lehce ztratil, jde o spokojenost oboustrannou, moji i klientovu, tzn., že v první řadě jde o můj styl, moji práci, moje podání a pokud klient vysloví nějaké své přání, které se se mnou neztotožňuje, ale nepřekračuje meze mé únosnosti, tak mu ráda vyhovím. A o to jde.

A ještě jedna poznámka – jeslti jsou ty které fotky hezké, nehezké, je jen čistě subjektivní pocit diváka, který se na ně dívá – a přijde mi často smutné a zbytečné, když se k některé fotce někdo negativně vyjádří jen proto, že jemu se nelíbí – to totiž znamená, že se neshoduje s jeho vkusem – a myslím si, že to není slušné a pro vás jako fotografa, nijak přínosné.